Ze dna vzhůru

Past ega, myšlenková negace

Vrátila jsem se ze soutěže. Já úspěšná zdravotní sestra na záchranné službě jsem v plnění soutěžních úkolů mezi tolika skvělými  záchranáři moc neuspěla. Zárověň já úspěšná obchodní ředitelka, kosmetická poradkyně jedu v zaměstnání i v podnikání na 100 %. Usmívám se, ale moc dobře se vnitřně necítím, emoce se mnou cloumají. Nejsi dost dobrá, nejsi dost dobrá mi v uších donekonečna zní.

Popření opravdové emoce

Venku je krásný podzimní den, sluníčko svítí, za maskou optimisty se skrývá zlomený člověk, jdu si  zaběhat, jako bych chtěla před něčím utéct, schovat se, ale v duchu přesvědčuji sama sebe, snad již po sté, že je vše vpořádku. Opět se mi podaří se obelhat a přesvědčit se, že jsem šťastná, spokojená, dostatečná, skvělá. Je mi krásně.

Ego v akci

Přibíhám domů, usměvavá, spokojená sama se s sebou, zase jsem to zvládla, jsem úžasná, nejlepší, jak si to ego libuje. Dávám si ve vaně horkou koupel, prospěvuji si, otírám se ručníkem, točí se mi hlava.,, Vana byla příliš horká´´ říkám si.

V tom mě obrovská únava táhne do postele, ve vteřině usínám. Probouzím se asi po dvou hodinách, co se děje? Mé bezvládné tělo nechce vstát, nohy zdřevěněly, děs, strach. Po tvářích se mi koulí slzy jako hrachy, co se mnou bude, co si počnu, když nebudu chodit? Z posledních sil a z pudu sebezáchovy volám mobilem, který mám naštěstí u sebe , kamarádce, která aktivuje záchrannou službu, mě to vůbec v tom šoku nenapadlo. Přijíždějí kolegové , už mám opět masku sluníčkáře, směju se, ale má dušička se uvnitř klepe strachy. Sanitka mě odváží do nemocnice na neurologické oddělení.

Ve spárech Ne (moci)

12 dnů spím, téměř nekomunikuji, nejím. Sanitáři mě na lůžku vozí po vyšetřeních. Není diagnóza, není příčina, lékaři tápou. Cítím se vystrašená, unavená, prázdná, vyčerpaná. Světlý bod mé ne(moci) , hurá pomalu začínám chodit, mohu si dojít na WC, jít do sprchy, sprchuji se sice v sedě, ale je to slast .Ovšem mám urputné bolesti zad vystřelující do pravé nohy, infúze, analgetika, nic nepomáhá, jsem úplně zfetovaná a bolest nepřechází. Tělo se urputně brání. Po týdnu v naprostém děsu a vyčerpání odmítám léčbu infúzemi, léky splachuji do umývadla. Něco uvnitř mě se z posledních sil brání, nenech se, nenech se. Medicína nepomáhá. Pomoz si sama, pomoz si sama, je to hlásek ne v hlavě, ale někde uvnitř mé hrudi, má intuice, kterou mé ego většinou neposlouchá.

Nádech

Jako zázrakem přichází odevzdání, rozhodnutí. Je potřeba v mém životě něco změnit, takhle to dál nejde. Ulevilo se mi. Najednou jsem to věděla, s jistotou, že svůj život mám já ve svých rukou, nikdo jiný to za mě neudělá, převzít zodpovědnost. Někde uvnitř mě vytryskl pramen živé vody a mě se vracela zpět má vnitřní síla.

Vyslyšení hlásku těla

Z nemocnice mě propustily se závěrem vyhřezlé ploténky, čímž se nevysvětlily mé obtíže, žádný zánět, žádná nemoc, nic. Ale já už věděla, že mé tělo se mnou komunikuje a já se rozhodla mu naslouchat. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy jsem si před lety zlomila nohu, už x té varování. Tenkrát jsem se smála, že workoholika nezastavíš jen  tím, že mu zlomíš nohu a já ani tenkrát nic nepochopila, po devíti měsících jsem se vrátila do práce a nasedla opět do rozjetého vlaku a v programu super ženy jsem dále pokračovala v sebeničení až do momentu, kdy se mé tělo vyplo úplně. Tvé tělo totiž k tobě neustále promlouvá a když mu nenasloucháš , přichází ne(moc). Každá nemoc znamená, já už nemůžu, je to čas odpočinku.

Základní kámen v mém životě, počátek změny